Zahajuji zkouškové

Právě mi začíná mé páté zkouškové období na drahé alma mater. Rozčiluje mě to už teď, protože se mi ne a ne podařit přepnout do studijního nasazení a nevidět neslyšet okolí, jen a jen hltat odbornou literaturu, výpisky z Borce a moje poněkud nekompletní a chaotické poznámky z přednášek.
Zkoušek mám dohromady v tomto semestru 8, z toho dvě již hotové před vánoci, sláva!

Hlavu mám prostě pořád v pejru. Už vymýšlím, co si ušiju nového na silvestrovský večírek, bájím o tom, jak pomáhám mému mužovi zařizovat jeho bydlení a podobný vejmysly.

Po stole mi běhá malej pavouček. A já jsem hodná a neublížím mu. Nechám ho si tu běhat a budu s ním žít v míru. Snad se mi v noci nebude promenádovat po ksichtě.

Vám kolegům studentům přeji úspěšné zkouškové týrání. A vám ostatním gratuluji, že to nemusíte podstupovat.

A všem přeji hodně štěstí do nového roku. :-*

Chrám páně

Máme za sebou vánoce. Tři dny volna, které letos vyšly vlastně jen na jeden den volna, kvůli kterým lidi dělaj cavyky pomalu půl roku předem. Pro někoho požitek, pro někoho vopruz. Já jsem cynik. Takže mě to moc netankuje.
I přes svůj přístup k těmto tradicím a oslavám jsem v sobotu, ve štědrý den, při návštěvě hřbitova dostala chuť navštívit kostel. Jen tak přijít, nadejchat se toho studenýho kostelního vzduchu, zastavit se, sednout si a chvíli jen tak čumět. Přepnout se, zpomalit, zamyslet se... Že i já, ateista jak řemen, smeknu před tou zpropadenou institucí. Prostě jsem na to měla ten den chuť. Z břevnovského hřbitova jsem tedy seběhla dolů ke klášteru, k té bazilice (nevím, kterého svatého) a ve štědrodenní dopoledne jsem chtěla najuknout do toho krásného obrovského kostela. A dynk! Zamčeno! Nepremáváme!
Jak je to možný?! Největší svátek týhle církevní bandy, a oni si na něj klidně zavřou! Podle mojí logiky by měl kostel po celé vánoce a i před nimi a po nich otevřen dokořán celej den! Den otevřenejch dveří! A celý dny by se mělo v kostelech hrát a zpívat, ať přilákají kolemjdoucí široko daleko. Ať se můžou duchovně povznést všichni, i my bezvěrci, kteří ten den dostanou chuť. A nechce se jim harcovat někam až na půlnoční. (na které jsem jednou byla ve Zlíchovském kostelíčku a která mě tak zklamala, že jsem si řekla, už nikdy více!)
Zkrátka a dobře - párkrát ve svém životě jsem dala pánubohu šanci přesvědčit mě o tom, abych mu uvěřila. Každou svou šanci totálně promarnil.
Hlavně, že chtějí zpátky všechen zabavený majetek - a přitom fungují takhle? Mají na vánoce zamčeno!? Ať si pámbíčkáři trhnou ploutví!

Hudba daleké budoucnosti

Dnes jsem zjistila jednu velkou věc. Silně pochybuji o tom, že se vůbec někdy budu schopna stát MATKOU.

Právě mám totiž za sebou víkend ve znamení návštěvy mé ani ne tříleté neteře, která u nás spala, ale hlavně pekelně řádila. Po tomto víkendu jsem naprosto vyčerpaná. Milá slečinka vstává v 6, bez okolků všechny okolo sebe vzbudí a začne vyprávět o Pejskovi a Kočičce, jak vařili dort. Ještě je noc? Nezájem. Bude se vstávat. A pomáhat babičce v kuchyni. A kdo tu spoušť připomínající konec světa uklidí? No slečna určitě ne.

A to je vlastně pořád ještě velmi hodné dítě. Mohlo by to být milionkrát horší. A její máma, utahaná, je ráda, když ji může na jeden večer odložit k nám a odfrknout si.

A potom tu máte ten typ matek, které při mateřské vystudují vysokou školu nebo napíší doktorát. Které se chlubí, že i s třemi malými dětmi dostanou vždy takovou práci, kterou chtějí. Jak se to dělá? Mě jedno jediný batole, i jen na den půjčené, zaměstnává natolik, že si ani neumím představit, kdy bych si přečetla noviny, natož se učila na zkoušky. Asi nejsem dokonalá. Nebo ty úžasné matky mají děti, které můžete posadit k televizi a máte od nich klid (ne děti, které jsou zvídavé a chtějí všechno prožívat s vámi a všechno si také zkusit).

Vzhledem k tomu, že já jsem v dětství své drahé rodiče trápila šíleně, je mi zcela jasné,  že se mi to vrátí na mých vlastních dětech. O to víc se mateřství děsím.

Ještě si počkám aspoň deset let. (a pak se uvidí :-D )